Stádo a koňská komunikace

Stádo.. vítr... příroda.. ticho..

První slova, která mě napadnou, když pozoruji svoje rodinné stádo s vůdčí klisnou a vychovatelem hřebcem. Informace jsou mezi nimi předávány snad větrem, tak nenápadné signály si dávají! Téměř nejde vidět, že jsou v neustálé interakci. Vypadá to, že se jen pasou. Díky tomu, že jsem byla poctěna s nimi sdílet svou životní cestu, jsem s nimi v kontaktu takřka nonstop. Slyším je přes stěny své jurty, kde bydlím už několik let, takže rozumím, zda se hledají, zdraví, nebo kdy se varují, upozorňují, vymezují..

V přírodě je kůň schopen „mluvit" k celému svému stádu pouze pohyby ucha nebo ocasu. Čím stabilnější stádo, s jasně definovanými rolemi, tím jemnější jsou náznaky, které může zachytit člověk. A především, koně komunikují v obrazech! Moje vůdčí klisna Hatori stojí mírumilovně u balíku sena, přesto všichni zbývající členové vycítí přesně tu očekávanou milisekundu, kdy je jim dovoleno se přiblížit a jíst spolu s ní, aniž by u toho musela pohnout brvou. Její „dominantní“ postavení tedy nemá nic společného s velkými gesty, agresivitou, vyvíjením tlaku, nebo silou. Její vůdcovství je v síle její jemnosti.

Z prvního dojmu nezávislý pozorovatel ani nemusí poznat, že je zde ve stádě přítomný hřebec. Tak jako v přírodě. Pro laika může být dokonce zaměnitelný s posledním členem stáda, protože většinou stojí opodál, vypadá skoro jako odpadlík. Přitom jen plní svou přirozenou roli – vychovává a hlídá. Dohlíží na udržování řádu a pravidel. Jestliže klisna rozhodne o přesunu stáda, on zařídí, aby všichni drželi tempo a neodmlouvali, protože jako skupina jsou více v bezpečí. Tíhnou k němu přirozeně i novorození hříbci. Jako k „tátovi“ a chlapácké autoritě. Můj hřebec nežije odděleně, ale spolu se svým rodinným celkem, díky čemuž probíhá přenádherný tanec hry o prostor. 

Většina koní žije ve stádech, která jsme jim vytvořili. Jsou vtlačeni do nucených přátelství, často jen ve dvojicích přežívají a strpí toho druhého, protože jim nic jiného nezbývá. Jsou nuceni být v nekomfortním prostoru, nefunkčních skupinách, a hlavně jsou nepochopení ze strany vlastního dvounožce, který s nimi marně hledá komunikační kanál. Někteří lidé pracují tlakem, jiní pamlsky, či dalšími metodami, které mají tolik podob, kolik uživatelů – horsemanship, přirozená komunikace, pozitivní posilování, račte si vybrat.. A tak dnes často vidíme mlčenlivé koňské oči, které přestaly mluvit, protože je nikdo neposlouchá. Koně, kteří se vypnuli. Stejně jako někteří lidé. Smíření, rezignovaní.

Zkusme koně jen pozorovat. Vnímat. Cítit. Dýchat s nimi. Sdílet jejich ticho. Nabízet, nenutit. Vstoupit do jejich obrazů a tvořit je s nimi. Objevit komunikační kanál v jejich jemnosti. A když objevíme jemnost v sobě, objevíme cestu. Životní. Na které se koně rádi a přirozeně nechají takovým průvodcem provázet.

TAA CAMINO